.. Nevěděla jsem jak přesně tento článek nazvat..
Jelikož se mi dneska povedlo několik věcí , který mi obykle "blokuje" ten strach.
1. Když jsem šla na odpolední hodinu, tak jsem nevěděla v jakém jsme patře, takže jsem šla z přízemí nejdřív do prvního a poslouchala jsem jestli někoho neuslyším, zastavila jsem se a zkoušela jsem se rozhodnout jestli mám jít do toho druhého patra nebo mám jít do učebny kde máme být normálně.
Takže jsem zvolila druhé patro ale když jsem se tam "vyšplhala" tak jsem viděla že u těch dveří nikdo nestojí (jako někdo z naší skupiny) tak jsem šla zase zpátky do prvního patra a šla jsem se podívat do tý učebny ale tam taky nikdo nebyl tak jsem tam už zůstala.
A proč je to něco co se mi povedlo?? Protože od minulího roku se bojím jít sama do 2.patra když jdu z přízemí .. jdu jako by o 2 patra . Když jdu o jedno tak mi to tak nevadí . Jenže když jdu o 2 tak už se víc zadýchám. Jenže když se zadýchám hodně tak už je to potom blbý.. jde na mě takový dívný stav .. nevím jak bych ho popsala ..
Jenže než k tomu dojde tak mám takový úzkostný stavy .. že se představuju jenom to špatný co všechno se mi může stát . Proto se už od začátku roku bojím kdy na mě vyjde služba jelikož to znamená že musím nosit třídnici, a to je v angličtině .. a já se vždycky bojím s kým službu budu mít protože hodně doufám že to bude s někým z naší skupiny.. aby s tím mohl jít někdo jiný.
Minulej rok jsem měla službu tuším že 2x -jednou když byl tuším nějaký zkrácený týden (a ten problém se pomalu zvětšoval) a pak po druhé to jsem měla s někým z naší skupiny ( ale to už byl ten problém prostě velkej ) 3x do školy ten s kým jsem službu měla přišel, ale pak ten poslední den kdy máma ajinu tak to nepřišel a já jsem už od rána .. byla celá sevřená , jakoby i smutná nebo tak něco - to dělám většinou vždy když se něčeho bojím - že se jakoby celá uzavřu do sebe. A snažím se být jako by úplně neviditelná - no to asi není to správné vyjádření.
A právě ten 4.den jsem byla tu poslední přestávku před ajinou úplně hotová , snažila jsem se i domluvit s kamarádkou (která chodí do té druhé skupiny která je spojená s půlkou naší třídy) že bych ji prozvonila a ona by se zeptala jestli by mohla jít na záchod a že by tam na mě počkala. - Pár vad to mělo ta kámoška si mobil nosila jen někdy ten den samozřejmě ho neměla , třídnice se nosí hned na začátku vyučování takže by prý bylo divný kdyby se na začátku hodiny po velké přestávce zeptala jestli může jít na záchod.
No nakonec to dopadlo tak že jsem učitelce řekla že mi není dobře jestli by tam mohl jít někdo jít někdo jiný. A byla úleva cítit jak se mi každý napnutý sval v mém těle postupně uvolňuje .. jak to sevření ustupuje.
Ale i tak vím že tohle je jenom dočasné řešení, že bych se to měla naučit zvládat zase sama. - Ono to právě není tak že bych to tak měla furt ono se to právě nejvíc zhoršilo loni na podzim . - Dá se řict že šla jedna pohroma za druhou - ne kolem mě , ale ve mě. Od té doby se mi změnil život a nejenom mě ale hlavně mamce a ségře taky.
Největší asi byla když jsem nebyla schopná sama nastoupit už do žádného autobusu . Když ten problém "rostl" , tak jsem už jezdila jen jedním autobusem - jedním určitým číslem. Někdy začátkem prosince a nebo v listopadu (teď nevím přesně ) se to zase nějak hroutilo - a to když jsem už večer asi tak v 6 nebo v 7 chtěla jít od ségry domů jenže byla už docela tma a já najednou se bála .. tak sem to svedla na tmu .. ale když potom přijel autobus jiného čísla , tak jsem tam nastoupila ale cítila jsem že tam nejsem schopná zůstat a dojet domů takže jsem vystoupila. Pak jsem byla "chvíli" nemocná a v té době jsem se ptala sama sebe ,, Co budu dělat když nebudu schopná jezdit ani tím jedním autobusem. Co budu dělat??" Protože v době předtím ráno mamka musela nastoupit a jet se mnou jednu zastávku a pak jít zpátky domů a jet do práce (nepracuje ve městě) . A pak to čeho jsem se tak bála přišlo. Už jsem nebyla schopná jet ani tím jedním. Nejvíc mě to sr*lo když nám v jednom kuse odpadaly poslední hodiny. A já jsem věděla co mě čeká . Že o tu dobu víc budu stát na zastávce a čekat než přijede mamka na nádraží a než pojede busem abych já k ni přistoupila. Věřte mi že už i mě to vadilo když sem v tý zimě tam stála na zastávce v podchodu a čekala jsem než mi mamka zavolá že už jede ať k ní přistoupím. Nejhorší to bylo v zimě -- protože byla logicky velká zima. Takže jsem byla ráda že mám teplou bundu ale ani to mi moc nepomohlo protože jsem byla docela celá zmrzlá - prsty na rukách i nohách , nepomohlo mi že jsem si dala na sebe dvoje rukavice - jedny silnější druhé tenčí, že jsem si dala teplejší ponožky - nemohly být moc tlustý jinak bych je nenarvala do kozaček.
Někdy jsem tam stála i několik hodiny, radši jsem ani nemyslela na to jak dlouho tam budu stát a doufala jsem že mi brzy mamka zavolá.
Asi se ptáte proč jsem někam nešla někam jinak do knihovny, kavárny atd..
No občas jsem to řešila tak že když mi byla už hodně zima tak jsem si šla koupit něco do pekařství kde je i stoleček se židličkou a sedla jsem si k topení ... abych se trochu zahřála a snažila jsem se jíst hodně pomalu. Ale pak ten návrat z toho tepla do té zimy byl nepříjemnej .. byla mi pak možná větší zima - začala jsem rozmrzat ale pak zase prudký návrat do té zimy je prostě šok.
A do knihovny jsem nešla .. no je sice naproti zastávce ale jde se tam do prudkých schodů , takže se v mé hlavě okamžitě spustilo nějaké hnusné "video" co všechno by se mi mohlo stát . Tím pádem se to ve mně "blokla" i tato možnost. A kavárna/cukrárna je daleko od zastávky .. tam bych to prostě nedošla.
Pak jsem to ale začla řešit se ségrou že jsem začla chodit k ní - nejdřív že mě vyzvedla na zastávce a jeli jsme po té ulici skoro na konec a tam jsme zase vystoupily. Pak už jsem to začla zkoušet že jsem šla až jsem viděla její auto. Poté se mi už dařilo jít i když jsem viděla v dáli jenom auto stejné barvy.
Tak to přetrvalo až do teď. Ale má to jeden háček, já musím vědět že už jede, abych mohla vlastně sama sebe oklamat . -- To je právě ten háček musím vědět že někdo je blízko kdyby se ty moje představy zhmotnily ne sice tak moc ale kdyby se mi prostě blbě dýchalo atd.. tak musím vědět že někdo kdo by mi pomohl (a kdo o tom ví) je blízko.
Ale trochu se mi to pokazilo minulej týden kdy se mnou šla kámoška. Ségra volala že už pojede a já jsem byla s kámoškou na zastávce a kecali jsme. A bylo mi blbý ju poslat na nádraží (nebydlí ve městě) tak jsem se ségry zeptala jestli může jít k ní domů taky. Tak jsme vyrazily a ani jsem si nevšimla jak rychle jsme tam byli. Jelikož mi jde u v chodu blbě otáčet klíčkem tak se kámoška nabídla že to zkusí. Světe div se jí to šlo hned. Pak tam chvilu byla pak ,ale šla a pak za půl hodiny přišla ségra. Během toho jsem ji i vyluxovala. :D Jakmile tam jsem tak už je to v pohodě .. ale jde o to tam fakt dojít.
No teď nastává ten problém že kámoška den na to šla dřív a já jsem tam prostě zůstala jen tak sedět. A ségra volala že se zdrží že přijede asi za půl hodiny. Tak jsem si řekla že za tu půl hodiny se pak "oklamu" a půjdu. CHYBA Samozřejmě jsem za tu půl hodinu byla taková osezená a ta chuť jít se vypařila ale byl tu zase strach, úzkost . Tak jsem vyšla ale prostě jsem citila že nejdu na plno došla jsem k bance co je na té ulici a zastavila jsem se - protože jsem se zadýchala . ( Zní to divně že jsem se zas zadýchala ale myslím že to souvisí s těmi zdravotními problémy co mám). A prostě jsem stála a přemýšlela co dál když jsem se dívala do předu tak mi samozřejmě naskakovali ty nepěkný videa. Takže jsem šla o krok, dva zpátky. Nakonec to počasí vyřešilo za mně. Začlo pršet jelikož jsem neměla deštník, tak mi v hlavě okamžïtě nabéhla výmluva - asi spíš sama pro sebe - Zůstala jsem tam protože jsem se zvedla pozdě a neměla jsem deštník. Během toho ségra volala tak jsem ji řekla něco v tomhle smyslu. Ale pak déšť ustával a mě myslím jela ve sluchátkách nějaká písnička která mě nakopla že jsem se za mrholení prostě sebrala a šla a před segřiným barákem jsem samozřejmě čekala dokud nepůjde nějaký soused aby mi otevřel vchodové dveře - jelikože mě to opět zase nešlo :((.
Ale tím jsem si uvědomila že asi není dobré aby se mnou ta kámoška chodila že se prostě potřebuji naučit chodit tam sama a nečekat na to až ségra pojede domů.
Nejlepší by samozřejmě bylo kdybych byla schopná normálně nastoupit a jet domů. ...
Teď si uvědomuju že jsem úplně odbočila od tématu chtěla jsem psát o tom co se mi povedlo .. ne o tom jak se to všechno po*ralo. Takže zpět k tématu.
2. věc co se mi povedla - Šla jsem ze školy a snažila jsem se jít co nejmenšími krůčky - abych příp. na mamku nemusela dlouho čekat kdyby ségra nebyla doma. Ovšem situace se změnila a to když mi ségra řekla že je s kamarádkou a její dcerou v kavárně , začla mi popisovat kde jako je , nejdřív jsem nechápala vůbec ale pak mi to došlo ale furtt jsem tvrdila že ani moc nevím. Tak ona na to ať přijdu na zastávku - jinou než na kterou chodím , jde se ulicí po které chodím každý den do školy. A až tam budu ať ji zavolám že přijde pro mě.
Tak jsem přešla na druhou stranu a šla jsem .. řeknu vám že to byl úžasný pocit který jsem si uvědomila asi tak v půlce ulice a to že se to dá zvládnout, že jsem schopná jít po té ulici i když nikdo není se mnou ... jo sice jsem věděla že tam potom bude ta ségra - to je právě to oblafnutí že jsem si řekla že když tuším kde to tak že tam můžu přijít rovnou.. taky že jsem tam šla rovnou. :DD
A 3. věc co se mi povedla je že .. jsem si sama nakoupila.
Zní to asi jako něco normálního , ale já už jsem dlouho nebyla si nakoupit stylem že bych šla do supermarketu a koupila jsem si co bych chtěla. Jo sice tam bylo "klamátko" že jsem věděla že mamka je venku že sedí na lavce, ale na to jsem nemyslela. Šla jsem s tím že vím co si chci koupit a vím do které uličky jdu, a když si k tomu něco přihodím... to nevadí. xD
Důvod proč jsem to zvládla si myslím že je ten že to byl jen supermarket. Moje paměť si totiž vybaví při pomyšlení na nějakej větší obchod .. chvíli kdy se mi právě špatně dýchalo .. a jak zabránit tomu aby se to nemohlo opakovat.. Jít tam a doufat že to přemažeme tím že nám tam bylo skvěle ?? Neeee.. přece tím že se bloknem . Tak asi to funguje.
Wow to jsem se ale dneska rozepsala Uff.! Teď jsem si vzpomněla že se mi v pátek povedlo že když jsem šla na oběd, tak jsem šla v tačce kastrůlky a v myšlenkách jsem přemýšlela .. nechce se mi to tahat za se sebou, - jeden hlásek mi říkal že pokud se bojím hodně tak ať si to do nich vezmu, další ať to sním tam , a třetí hlásek byl nejrozumnější xD .. ať se rozhodnu až tam . Tak jsem tam přišla stoupla jsem si jídel(ničk)a byla už poloprázdná , a teď sem tam stála a v tu chvíli mi došlo že si to chci sníst tam . Takže jsem si to v pohodě snědla tam. Pak jsem šla s tou kámošku zpátky na zastávku - ona šla se mnou k té jídelně ale já myslela že už šla protože mi to docela dlouho trvalo :D . A pak volala ségra ať ji jdu čekat na protější stranu ulice aby se měla kde vytočit. A jelikož jsem nechtěla dopadnout jako den předtím.. tak jsem vyrazila rovnou. A byl to zase nový pocit protože před tím jsem si ani tam moc netroufla .. možná to dělá to sluníčko .. ne možná podle mně , mě to sluníčko "nabíjí" nějakou pozitivní energií :) nebo to posiluje moji vnitřní sílu .. prostě vím že když je slunečno cítím se líp , mám dobrou náladu, a lepši zvládám tyhle stresovky :D
A to bude pro dnešek opravdu vše.
Žádné komentáře:
Okomentovat